V úterý 3. května tohoto roku jsme byli povoláni na tradiční jarní vycházku našeho gymnázia. Studenti prvních až třetích ročníků, rozděleni do několika skupin a pod dohledem vyučujících, byli vysláni do vybraných (atraktivních) brněnských lokalit, aby mohli studovat krásu přírody, vyzkoušeli týmovou spolupráci v praxi a posílili při tom svoji tělesnou zdatnost překonáváním místy náročného terénu. Jinými slovy, aby mohli rozvíjet své klíčové kompetence – kompetenci k učení (K1), k řešení problémů (K2), k podnikavosti (K3), kompetenci komunikativní (K4), sociální a personální (K5) a konečně kompetence občanské (K6) a pracovní (K7).
Třídy 2. C a 2. D se sešly v 9 hodin na autobusové zastávce Mariánské údolí – v hojném počtu 21 osob z 59 možných, což ukazuje na přibližně 36 % úspěšnost vyřešení základního úkolu „být ve správném čase na správném místě“, a to i přes svoji lenost či předstíranou nevolnost, navzdory nepřízni počasí, zpoždění MHD… (K2, K3, K5, K6, K7)
Lilo jako z konve, a tak se většina zúčastněných studentů pustila do bouřlivého přemlouvání pedagogů, aby akci – slibující přemíru nezapomenutelných zážitků – zrušili. Našli se však i tací, přiznejme, mužského pohlaví, kteří se zápalem mládí prosili o pravý opak… (K2, K3, K4, K5, K6, K7)
Jít či nejít? Toť otázka… (K2)
Tak jsme tedy vyrazili. Pět chlapců, oblíbený profesor Vařejka a já. Neuběhlo ani deset minut od našeho startu, když jsme s překvapením zjistili, že je nás o jednoho méně. Po panu profesorovi ani vidu, ani slechu. Padla na nás hrůza. Kde, proboha, je? Po značné chvíli se však v dáli vynořila postava svižně kráčející do kopce naším směrem. A tu jsme se zděsili ještě víc.
Pan profesor byl bez kalhot. Spěšně rázoval kapkami padajícího deště, až dorazil k nám se slovy: „Je lepší mít zmoklé nohy než gatě.“ Následovalo něco neuvěřitelného. Během chvíle chlapci následovali příkladu svého učitele… (K1, K2, K3, K5)
Jarní vycházka byla tedy osvěžující nejen pro tělo (hojný déšť), ale i pro oko (viz foto).
Text: Hana Lacinová