Vysokohorská turistika je nejmladší z nabídky kurzů, které pořádá předmětová komise tělesné výchovy na konci školního roku pro studenty III. ročníku. Ve školním roce 2021/2022 skupina dvaceti čtyř studentů a čtyř instruktorů vyrazila do Vysokých Tater již po jedenácté. K naší výpravě se připojili také další čtyři zaměstnanci školy, kteří měli méně ambiciózní plány, než zdolávat štíty našich východních sousedů.
Kurz začal tradičně třetí červnovou neděli ve vestibulu hlavního nádraží. Pro milovníky železniční dopravy je již sama cesta jedním z vrcholů celé akce, jelikož je dlouhá a obohacená třemi přestupy.
Po zkušenostech z let minulých jezdíme zásadně „žlutým“ vlakem do Popradu s přestupem v Hranicích na Moravě. Ihned po nalodění jsme navýšili kredit nemalou částkou na kreditové jízdence a stevardky měly až do Hranic o zábavu postaráno. Množství káv, dortíků, oříšků, wrapů a jiných pochutin lze dohledat, ale bylo toho prostě moc. No a z Hranic do Popradu to vypadlo stejně.
Vyřízení jízdného zdarma pro studenty slovenskými železnicemi ve stanici Poprad – Tatry nemělo hladký průběh jako roky minulé. Hodinu (tzn. 45 minut) jsme se s paní u přepážky dohadovali, že máme všechny požadované dokumenty. Po argumentu, že Česká republika není zahraničí, a že je několikrát proškolena, jsme naše snažení vzdali a s přestupem ve Starém Smokovci, kde si dva studenti bez problému průkazku k bezplatné přepravě vyřídili, dojeli do Tatranské Lomnice.
Zázemí tábora 1. máj nepatří k nejluxusnějším v dané lokalitě. Ale výhled přímo z chatek na Velkou Svišťovku, Lomnický a Slavkovský štít, vynikající strava a vztahy s kuchařkami to plně vynahradily. Po večeři a poradě tradičně před chatkou č. 8 nikdo neplánoval dlouhé ponocování. Přeci jen zjištění, že snídaně budou v 6:15 a ihned se vyráží na túru, některé účastníky překvapilo. To se netýkalo čtveřice našich rekreantů, která se sama prohlásila za „vrcholovou skupinu I“. Ti snídali nejdříve hodinu po nás.
První turistický den jsme hned po snídani spěchali na električku vzdálenou cca 15 minut chůze z tábora, abychom stihli její odjezd v 7:06. Po příjezdu do Tatranské Polianky jsme se všichni vydali na Sliezky dom Velickou dolinou. Od Sliezkeho domu začíná ta pravá tatranská turistika. Cesta je strmější, kosodřevina pomalu mizí, u Velického vodopádu a pohledem na Gerlachovský štít cítíte, že už jste opravdu v horách.
Prvním cílem naší trasy bylo sedlo Polský hrebeň (2 200 m n. m.). Čím dál prudší svah a sněhové plotny jsme zdárně překonali a těsně pod sedlem nás čekal obtížný úsek na řetězech, který opravdu prověřil technickou zdatnost všech zúčastněných. Ze sedla to bylo už jen 45 minut na vrchol Východná Vysoká (2 429 m n. m.). Po pěti hodinách dřiny nám byly odměnou výhledy na Rysy, Gerlachovský štít, Slavkovský a Lomnický štít, Bradavici a na další významné vrcholy Tater. Cesta vzhůru je jen polovinou trasy a dolů to bývá někdy obtížnější a nebezpečnější. To se na řetězech a sněhových plotnách potvrdilo. První den, obloha bez mraků a hned túra s převýšením 1 400 m. Byli jsme spokojeni a plni zážitků. No a naše „vrcholová skupina I“ pod vedením profesora Ježka byla přímo nadšena. Ano, ten Ježek spolu s další neodmyslitelnou postavou Jarošky Petrem Podzimkem a našimi skvělými kuchařkami Eliškou a Ivou stanul na vrcholu ještě o cca 200 m vyšším než my. I když to bylo několika lanovkami a za cenu 57 EUR na osobu. Ale kolikrát za život se na Lomnický štít podíváte. Za tu cenu nejspíše jednou.
Druhý den byl „odpočinkový“. Po snídani jsme vyrazili směrem na mezistanici Štart a úbočím na Vodopády Studeného potoka. Jedná se o túru, kterou děláme každý rok a nikdy jsme nevynechali. Od vodopádů je to už jen kousek k Rainerově chatě a k Obrovskému vodopádu. Odtud zpět k vodopádům a Studenou dolinou podél Studeného potoka do Tatranské Lesné a do Tatranské Lomnice. Šest hodin chůze a přes šest set nastoupaných metrů zase tak odpočinkových nebylo, proto většina z nás využila k regeneraci bazén v hotelu Titris. No a ještě před bazénem se vybraní jedinci zúčastnili již druhého ročníku výběhu na mezistanici Štart o délce 5,5 km s převýšením 350 m.
Třetí den už u některých účastníků kurzu nastupovala únava. Opět jsme „letěli“ ještě před sedmou hodinou ranní na električku a vystoupili ve stanici Popradské pleso. Hodina cesty po asfaltu na Popradské pleso byla spíš za trest. Pak už je to ale jen krásná túra na Koprovský štít (2 363 m n. m.). Troufám si tvrdit, že nejkrásnější ze všech turisticky dostupných ve Vysokých Tatrách. Mengusovskou dolinou vede mírné stoupání k rozcestí pri Žabom potoku. Vpravo vede cesta na Rysy, my však pokračovali na Hincova plesa. Výstupem na Velké Hincovo pleso se nám otevřel pohled na scenérii několika štítů. Po krátké svačině jsme strmě stoupali do Koprovského sedla a na štít, na kterém není moc místa. Cesta zpět byla bezpečná a po několika hodinách jsme došli na Štrbské pleso a električkou odjeli podél celého pohoří zpět do tábora.
Poslední turistický den jsme se vydali autobusem na východ a vystoupili na zastávce Biela Voda. Dolinou Kežmarskej Bielej vody jsme došli na chatu při Zelenom plese. Nad námi se tyčil Kežmarský štít a bylo nádherně vidět, kudy před týdnem doslova letěla kamenná lavina. Velmi prudkým stoupáním jsme dosáhli třetího vrcholu během čtyř dní, a to Velké Svišťovky (2 037 m n. m.) a přes Skalnaté pleso došli zpět do Lomnice. Tak jako den předchozí výškoměr ukazoval přes 1 250 nastoupaných metrů.
Závěrečný večer jsme už jen seděli u ohně, opékali špekáčky, sýry a vyprávěli o zážitcích posledních dní. Celý týden panovalo dokonalé počasí a díky skvělé kondici a odhodlání jsme mohli udělat tolik túr, ne úplně jednoduchých.
Páteční cesta zpět probíhala skvěle. Opět jsme se snažili vykoupit celý vlak a nálada byla výborná až do chvíle, kdy lokomotiva v Havířově vypověděla službu. Naši nadšenci do mašinek operativně našli jiné spoje a doma jsme byli „jen“ o dvě hodiny později.
Děkuji svým instruktorům Tomáši Nečasovi, Zuzce Kučerové a Jarce Maříkové za jejich práci. Jsou to zkušení horalé, a i studenti, kteří se ve velkých horách nikdy nepohybovali, měli v nich důvěru, dbali na jejich rady a bezpečně se z každého štítu vrátili zpět. A to je nejdůležitější. Hory jsou krásné, ale zrádné. Je třeba k nim mít respekt a chodit do nich připraven. Věřím, že spousta účastníků kurzu se do nich bude s radostí a s pozitivními zážitky vracet zase zpět.
text: Petr Stupka
foto: Tomáš Nečas