Ano, přesně tak se totiž může toto nádherné město jevit i dnes mnoha turistům, kterých sem každoročně zavítá okolo sedmi miliónů. Letos na jaře se sem poprvé vypravili také studenti latiny ze třetích ročníků našeho gymnázia se svou profesorkou Milenou Zubíčkovou.
Naše putování začalo v pondělí 25. března ráno na dolním nádraží v Brně, pokračovalo přestupem na Hlavním nádraží ve Vídni a konečně asi po dvouhodinovém letu jsme přistáli na římském letišti Fiumicino. Odtud jsme pokračovali metrem a vlakem k našemu hotelu na východním okraji města.
V úterý nám Řím sice nastavil svou deštivou tvář, nicméně naše plány přece nemohly zůstat nenaplněny, takže vzhůru na prohlídku Kolosea! Stavba je to opravdu impozantní, její historie více než dvoutisíciletá a zástupy turistů nekončící… Po společném obědě v nedaleké trattorii jsme vstoupili na nejproslulejší antické náměstí a přímo do srdce starověkého Říma, čili na Forum Romanum a pak i na pahorek Palatin, jenž byl v císařské době doslova poset velmi luxusními sídly těch nejbohatších z nejbohatších Římanů. Pro mě osobně je pokaždé fascinujícím zážitkem osahat si vlastníma rukama sloupy nebo zdi staveb, které kdysi stvořili antičtí lidé … a navzdory tisícům let, válkám, změnám politických režimů a zhoršující se kvalitě ovzduší zde stojí pořád. Den pak pokračoval podle toho, co koho zajímalo, takže někdo si vyšlapal na Kapitol, další z římských pahorků, někteří si dokonce zaběhali na bývalém antickém závodišti zvaném Circus Maximus (dnes zbyl pouze oválný tvar a klidné místo pro kondiční běžce a venčící se římské psy). Bohužel, známá turistická atrakce Bocca della Verita neboli Ústa pravdy byla již uzavřena železnými mřížemi, a proto si svou vlastní pravdomluvnost nikdo neprověřil.
Ve středu jsme prošli kolem bývalých císařských fór, zhlédli Traiánův sloup i místního pseudoumělce, který docela věrohodně a zkušeně předstíral hru na housle. (Byl našimi studenty odhalen a poté hrál pouze otočen zády!) Před námi se tyčila jedna z dominant modernějších dějin, Il Vittoriano, neboli Památník Viktora Emanuela II., od roku 1861 prvního krále sjednocené Itálie. Je to jakýsi Oltář vlasti a podle antického vzoru zde hoří věčný oheň střežený vojáky. Naše kroky pak zamířily do centra a vstoupili jsme do Pantheonu -starověkého chrámu z 1. až 2.století n. l., zřejmě nejzachovalejší antické stavby v celém Římě. Po rychlém obědě jsme se přesunuli na druhý břeh řeky Tibery a vítal nás Vatikán, pochopitelně v absolutním obležení turistů. Někteří z naší skupiny se vydali na prohlídku vatikánských muzeí a Sixtinské kaple, jiní do Baziliky sv. Petra. Návštěvu Vatikánu jsme zakončili výbornou (jak jinak) zmrzlinou a výbornou (jak jinak) kávičkou. Pozdní odpoledne a podvečerní čas pak opět vyzýval k toulkám kolem řeky nebo ve čtvrti Trastevere, individuálně jsme zhlédli skutečně nejoblíbenější turistické cíle jako Španělské schody či Fontánu di Trevi nebo butiky těch nejznámějších návrhářských jmen jako Versace, Gucci, Dior atd.
Čtvrteční poledne bylo zasvěceno prohlídce Villy Borhgese, kde dnes sídlí galerie a vystavují se tu díla významných umělců jako Berniniho, Tiziana nebo Carravagia. Villa se nachází v rozsáhlém parku, kde lze strávit celý den, z některých míst jsou odtud skutečně překrásné pohledy na celý Řím. Studenti si zapůjčili různá „vozítka“ a park si projeli. Pak se ještě každý z nás vrátil, ať už pěšky, autobusem nebo metrem, k místům, která si přál vidět ještě jednou, protože pátek už se nesl v duchu balení a cestování domů.
Ještě před odletem z města, které bývá též označováno jako Roma Aeterna neboli Věčné město, jsme se podívali k moři, a sice do bývalého starověkého přístavu Ostia. Dnes zde místní pláže slouží k rekreaci Římanů, z centra sem vlakem dojedete za 35 minut. Někteří otužilci se vykoupali v moři jako by byl červenec, a nikoliv březen, my ostatní jsme se brouzdali po břehu a užívali si sluníčka. Bylo to velmi příjemné zakončení našeho římského pobytu a studenti mě přímo na pláži překvapili přáním, růží a dárky k narozeninám, které připadly na pátek 29. března.
I přes mou počáteční nerozhodnost, zdali se k takovéto historické exkurzi vůbec odvážit kvůli vzdálenosti a logistické náročnosti, jsem ráda, že jsem dala na své studenty! Touto cestou bych ráda poděkovala všem zúčastněným, Tomáši Chlebovskému (milovníkovi Itálie, mladému muži, který se sám naučil italsky a neváhá tento jazyk používat co nejvíce), Veronice Ryškové, Emě Chocholáčové, Báře Kapičkové, Šimonu Albrechtovi, Jirkovi Mazuchovi, Tereze Šamalíkové, Matoušovi Bártů a Tomáši Popovovi. Jsou to příjemní, slušní, spolehliví a vzdělaní mladí lidé, kteří mají budoucnost ještě před sebou, ale rozhodně jsou velmi schopni orientovat se ve světě už dnes.
Mgr. Milena Zubíčková, učitelka latiny