Největší vinné sklepy na světě, kláštery ukryté ve skalách, živý folklór i skvělá gastronomie. A navrch otevření lidé, kteří se s námi nestydí mluvit rusky. Právě tak se nám i napodruhé jevilo Moldavsko, když jsme jej navštívili při květnové exkurzi. A už také víme, že jsme tuto malou zemi na východě Evropy neviděli naposledy.
Exkurze ruského jazyka do Moldavska a Rumunska představovala zahraniční část projektu studentské mobility, na který nám opět přispěl Jihomoravský kraj. Dotační titul „Do světa! 2026“ tentokrát podpořil náš projekt s názvem „Srovnání krojů a zvyků jižní Moravy a Gagauzie“. Naším hlavním cílem tedy bylo navštívit autonomní oblast Gagauzie na jihu země a mapovat tamní folklór. Právě proto s námi cestoval i Tomáš Krůta (2.C), který s sebou vezl svůj vlastní kyjovský kroj. A nejen, že ho v gagauzské vesničce předváděl, Tomáš v něm i tančil moravský verbuňk a zpíval. A místní, mezi nimi i starosta hlavního města Komratu, mohli na moravském kroji oči nechat.
Kroje a zvyky ale rozhodně nebyly to jediné, co nás v Moldavsku zajímalo. Navštívili jsme také naši partnerskou školu – Lyceum Gogola. Naši přátelé nám ukázali nejen budovu školy (která má mimo jiné i vlastní bazén), ale také nám povyprávěli o místním systému vzdělávání. V Moldavsku je, podobně jako v Litvě, stále ještě možné studovat celý program i v ruštině. V Lotyšsku, Estonsku a na Ukrajině už bohužel o tuto možnost ruskojazyční studenti přišli.
A když už byl zmíněn Gogol, neměli bychom zapomínat ani na otce ruské poezie, Alexandra Sergejeviče Puškina. Ten totiž v Kišiněvě a okolí prožil téměř tři roky. Dnešní Moldavsko, tehdy pod názvem Bessarábie, bylo součástí tehdejšího ruského impéria. Puškin tu už jako slavný spisovatel trávil roky vyhnanství. V Kišiněvě dodnes jeden z domů, ve kterém literát bydlel, slouží jako muzeum.
Co ještě jsme viděli a zažili v Moldavsku? Nemůžeme nezmínit asi nejvíce nabitý den našeho výletu. Dopoledne jsme strávili v archeoskanzenu Staryj Orchej, kde jsme mohli krátce pohovořit s posledním mnichem žijícím ve zdejších skalách. Na blízké farmě studenti obdivovali králíky, prasátka, poníky, koně, koťátka i slepice. Následně nás náš autobus zavezl do nedalekého vinařství Krikova, jednoho z největších na světě. Prohlídka vinařství se, poněkud netypicky, odehrává pod zemí. Proč? Protože tu mají 120 kilometrů chodeb napěchovaných vínem. A jsou to chodby, ve kterých se dá pohybovat autem i autobusem. Tisíce a tisíce litrů vína, zejména šampaňského. Parádní salonky určené pro VIP návštěvy. A mají tu i nejstarší Becherovku na světě 🙂 A to ještě nebylo všechno. Po návratu z Krikovy nás autobus zavezl do ruského divadla Antona Čechova, kde jsme zhlédli hru napsanou přímo na míru našemu projektu. Byla totiž plná odkazů na ruský, ukrajinský a moldavský folklór. Hloupý Ivan, baba Jaga, Kostěj nesmrtelný atd. Po představení si s námi dokonce povídal samotný režisér.
Moldavsko je pro nás (ruštináře) pomyslným rájem. Není tam válka. Ruština je slyšet na každém kroku. Jsou tu i ruské nápisy, ruskojazyčné školy, divadla, muzea. Moldavsko míří do Evropské unie, a my mu jednoznačně fandíme, jelikož už znovu nechceme stát sedm hodin na hranicích s Rumunskem 🙂
A to je poslední zmínka tohoto reportu. Cestou do Moldavska a zpět jsme navštívili dvě rumunská města. V Brašově, perle pod Karpaty, jsme dokonce jednu noc spali. Lanovka nás vyvezla až k velkému bílému nápisu na karpatském vrcholu. Chvíli jsme se cítili jako na horském treku. Na cestě zpátky jsme strávili jeden den v nádherném městě Sibiu. Viděli jsme evangelickou katedrálu, pravoslavný chrám i trojici náměstí, která svojí atmosférou připomínají Prahu. Těšíme se na další exkurzi ruského jazyka. Kam to bude příště? Opět do Moldavska? Po dvou letech do Pobaltí? Nebo poletíme na Kavkaz? Kdo ví…
Mgr. Michal Horák
učitel ruštiny a spol. věd