Historie

Historia magistra vitae

V úvodním Programu gymnázia 130 byl publikován celkový pohled na dějiny gymnázia. Nyní budou následovat studie a články o profesorech a absolventech, kteří se významně zasloužili o vybudování nebo rozvoj nových vědních oborů, budeme se také vracet k zásadním a klíčovým událostem, které historii gymnázia ovlivnily.

První české gymnázium v Brně vneslo za dobu své více než 130leté existence významný vklad do mnohých vědních oborů. Považujeme-li i nyní historii za naši učitelku (jak je zřejmé z názvu kapitoly), bylo by na místě začít historiky, pedagogy i absolventy této školy, kteří se zapsali do vědeckého bádání. Je jich však mnoho, takže se již předem omlouváme za jistou výběrovost, která však nemá být dokladem povrchnosti.

První profesoři gymnázia

Počátky pěstování historické vědy na gymnáziu jsou spjaty se jménem Václava Royta (1827 - 1907). Do Brna přišel tento původem Čech ze Sedlčanska přes německá gymnázia v Jihlavě a ve Znojmě. V r. 1867 při otevření Slovanského gymnázia byl však povolán do jeho pedagogického sboru, a to jednou provždy změnilo jeho životní osudy, od té doby spjaté výhradně s Brnem. Vedle pedagogické činnosti se věnoval od r. 1869 práci v řízení Časopisu Matice moravské a zasloužil se o to, že přinejmenším prvních sedm let sneslo toto periodikum nejpřísnější vědecká měřítka. Sám do časopisu rovněž přispíval a obohatil jej několika články k problematice pobaltských Slovanů, na nich je zřetelný vliv jeho vzorů - Palackého a Šafaříka. Rozsahem nevelké Roytovo dílo ještě dnes přitahuje pozornost snahou po přísně vědeckém bádání. Pedagogická činnost však v Roytově práci převažovala, proto se k němu hlásily celé generace jeho bývalých studentů. Přitom Royt učil na brněnském gymnáziu po 17 let (1867 - 84) historii téměř sám, jen s pomocí suplentů, všechny ročníky. Ani později neztratil se svým ústavem kontakt, neboť přešel jako ředitel na nižší gymnázium na Starém Brně a posléze se stal prvním českým zemským školním inspektorem na Moravě.


Profesorský sbor z roku 1871:
Stošek, Hejbal
Lorenc, Holub, Kahovec, Royt, Scholz, Komárek, Kučera
Bartoš, Holman, Šťastný, řed. Wittek, Kotsmich, Lazar, Kropáček

Spolupracovníkem a následovníkem Roytovým byl František Rypáček (1853 - 1917), který na ústav přišel r. 1878 jako suplent a pobyl tu, s výjimkou let 1887 - 1896, kdy byl profesorem v Třebíči, až do své smrti. Rypáček dělil svoji přízeň mezi několik múz a častěji u něj převažoval kladný vztah k poezii. V historii se věnoval převážně českému středověku a jeho drobné práce se objevovaly na stránkách různých časopisů i v programech gymnázia. Vlastenecké zaujetí z něj učinilo obhájce pravosti Rukopisů a někdy zastínilo vědeckou kritičnost. Jako nadšený poeta se stal Rypáček oficiálním básníkem ústavu a dával vyniknout svým schopnostem při mnoha příležitostech - oslavách výročí, úmrtích i životních jubileích kolegů. Věnoval se aktivně i práci v redakci Časopisu Matice moravské, redigoval vydávání Vlastivědy moravské a neodolal ani nabídce řídit ročenku Chudým dětem.

Absolventem a později profesorem byl Rudolf Dvořák (abs. z roku 1880). Maturoval ve třídě Václava Royta, který jej zřejmě ovlivnil při výběru dalších studií. Na naše gymnázium se pak vrátil jako profesor dějepisu (1885 - 1890). Později se stal ředitelem gymnázia v Zábřehu. Jeho snahou bylo souhrnné podání moravských dějin. Zaměřil se rovněž na vývoj v roce 1848 na Moravě, tuto práci ale nedokončil. Mezi jeho významné spisy patří metodicky průkopnická práce Poslední robotní vzpoura na Moravě roku 1821 (1907). K cenným pak náleží Krátké dějiny markrabství moravského (1906) a kvalitní učebnice Všeobecného dějepisu pro vyšší třídy středních škol, které vydával spolu s ředitelem našeho gymnázia Františkem Kameníčkem. Populární se stalo jeho zpracování Dějin Moravy do roku 1848 pro Vlastivědu moravskou (1899 - 1905).


Václav Royt

Rudolf Dvořák

Nejstarší absolventi (z let 1877 - 1879)

K této generaci dějepisců patřil František Šujan (1859-1944), rodák z Klobouček u Bučovic. Byl absolventem brněnského gymnázia, kde si Roytovým vlivem oblíbil češtinu a dějepis. To jej přivedlo na studia do Prahy, kde byl r. 1882 shodou okolností zapsán při rozdělení vysokého učení jako první posluchač české univerzity. Symbolicky to předznamenalo jeho další osud. Žák V. V. Tomka přišel pak do Brna, kde se ihned zapojil do kulturního života, a r. 1890 na naše gymnázium. Významně byl spojen zejména s Muzejním spolkem, v jehož čele stál od r. 1917 plných 20 let. Šujan byl autorem středoškolských učebnic dějepisu, ale těžištěm jeho práce bylo zkoumání dějin Brna. Výsledkem jeho bádání byla monografie Dějepis Brna (1902), která se dočkala i doplněného vydání (1928). Šujan působil na prvním českém gymnáziu do r. 1907, kdy přijal místo ředitele na II. brněnské reálce. Ani v této funkci se nepřestal věnovat pedagogické práci, kterou vždy považoval za nejdůležitější.

Vrstevníkem předchozích byl i František Kameníček (1856-1930), rovněž absolvent českého gymnázia v Brně (1877) a student historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Tady byl oddaným žákem J. Golla, dosáhl u něj jako první doktorátu a udržoval s ním přátelský vztah až do Gollovy smrti r. 1929. Jako profesor působil pak na Českém ženském ústavu učitelském v Praze a posléze na české reálce v Brně. Roku 1893 se vrátil na své gymnázium jako profesor historie a od roku 1906 zastupoval nemocného ředitele Tůmu. Následujícího roku se stal ředitelem ústavu a působil na něm až do října 1923. Jako ředitel patřil k nejlepším. Byl energický, rozvážný i elegantní reprezentant ústavu. Měl i autoritu vědeckou, neboť byl členem České akademie, Královské společnosti nauk, mimořádným profesorem na brněnské technice, předsedou Moravského muzejního spolku. Publikoval řadu odborných historických prací, z nichž největší zájem vyvolala rozsáhlá studie Zemské sněmy a sjezdy moravské (1901-05). Kritikové mu vyčítali analytický přístup gollovského pozitivisty a postrádali barvitou syntézu vlastní Palackému. Svoji práci s drobnými historickými fakty upevňoval Kameníček i přípravou pramenných edicí, přičemž jeho záběr zahrnoval dějiny od 15. století až po současnost. Jako ředitel provedl ústav úskalími první světové války a dovedl jej do osvobozené republiky. Jím vyvrcholila činnost prvních dvou generací na prvním českém gymnáziu v Brně.

Protože jsme se o řediteli Janu Tůmovi (1846-1910) již zmínili, nezbývá než připomenout, že kromě klasické filologie a češtiny vyučoval též dějepisu. Jako národní buditel a vlastenec kollárovského ražení psal epické básně a přispíval do množství almanachů a časopisů. Pochopitelně byl i obhájcem pravosti Rukopisů, o nichž napsal celou řadu statí. Tento fakt nijak nesnižuje jeho význam jako obratného a schopného ředitele prvního českého gymnázia (1894-1906). Tůma pocházel z Benešova u Prahy a do Brna přišel z funkce ředitele gymnázia v Uherském Hradišti.

Současníkem předchozích byl páter Alois Slovák (1859-1930), rodák z Boskovic a náš absolvent (1878). I v jeho kázáních se projevoval vliv profesora Royta a velký vzor měl ve Vladimíru Vaškovi, který byl po nějakou dobu i jeho třídním. Láska k dějinám, soucit s trpícími, ale i jisté okouzlení napoleonským kultem vedly k celoživotnímu zájmu A. Slováka o slavkovské bojiště. Již r. 1897 mu věnoval první práci nazvanou Bitva u Slavkova a později zhmotnil svoje názory do ideje vybudování důstojného pomníku padlým v Mohyle míru. Jeho další kniha Na bojišti slavkovském (1922) patřila dlouho k tomu nejlepšímu, co bylo o slavkovské bitvě napsáno.


František Šujan

František Kameníček

Alois Slovák

Meziválečná generace historiků

Hugo Sáňka (1887-1971) patřil k další generaci historiků spjatých s prvním českým gymnáziem v Brně. Byl absolventem z r. 1906 a r. 1922 se na svůj ústav vrátil jako profesor češtiny a němčiny, aby tu působil až do r. 1941, kdy byl jako bývalý legionář předčasně penzionován. Koncem 20. let se stal historiografem ústavu a uspořádal dodnes vyhledávaný sborník k 60. výročí založení školy. Svoji pozornost věnoval i významným osobnostem gymnázia - např. práce P. Alois Slovák, buditel českého Brna a budovatel Mohyly míru (1932). Jinak Sáňka svoje historická zkoumání zasvětil problematice místních názvů, jejichž shrnutím je studie nazvaná Pomístní názvy brněnského okolí (1960).

Generačním druhem prof. Sáňky byl Josef Kudela (1886-1942), rodák z Horní Lhoty ve Slezsku. Po studiu na Karlově univerzitě (1905-09) a několika profesorských působištích, při jejichž střídání se postupně přibližoval k Brnu, zažil i válečnou a legionářskou zkušenost. V legiích se dokonce stal správcem informačně-osvětového odboru čs. vojenské správy na Sibiři se sídlem v Irkutsku, přičemž jeho postavení odpovídalo funkci jakéhosi ministra pro kulturu a informace. V Brně se ocitl po ukončení služby v armádě a r. 1922 přešel na naše gymnázium, kde přednášel latinu a řečtinu, ale i češtinu a němčinu. Vedle toho byl významným legionářským publicistou. Tomuto tématu věnoval na 60 prací a studií, z nichž k nejvýznamnějším patří S naším vojskem na Rusi (1922-26) a Deník plukovníka Švece (1924). V r. 1937 se stal ředitelem ústavu a s jeho příchodem zavládl v ústavu nový duch. Jako ředitel byl organizačně schopný a energický. Zdůrazňoval lásku k národu a vlasti, obohacoval výuku mimoškolními iniciativami. Po okupaci odešel na zdravotní dovolenou a zastupoval jej Hugo Sáňka. V r. 1941 byl zatčen a zahynul 23. 3. 1942 v Osvětimi. Na jeho paměť bylo r. 1946 gymnázium přejmenováno na Kudelovo a neslo tento název až do r. 1952.

Současníkem Kudelovým a profesorem dějepisu v letech 1925 až 1948 byl Zdeněk Hájek (1894-1958). Měl stejně jako Kudela legionářské zkušenosti a po návratu byl po dva roky asistentem vysoké školy. Od r. 1925 nastoupil jako profesor našeho gymnázia. V roce 1941 byl poslán pro svoji legionářskou minulost do výslužby a pracoval v Lidové tiskárně, ale po osvobození se vrátil do školství. V r. 1948 odešel na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde působil až do své smrti jako profesor slovanských dějin.

Epizodou bylo v letech 1938-39 na našem ústavu působení Bruno Zwickera (1907-1944). Rodák z Knínic u Boskovic vystudoval na brněnské Filozofické fakultě sociologii a působil tu jako knihovník a posléze jako asistent sociologického semináře u prof. A. I. Bláhy. Když pak byl nucen r. 1938 odejít z vysoké školy, vybral si nejlepší gymnázium, kde převzal výuku němčiny a dějepisu. Po roce pak odešel na nově zřízené židovské gymnázium v Brně, ale to byla již přestupní stanice na cestě do Osvětimi.

Stejně epizodické bylo i pedagogické působení Bohdana Chudoby (1909-1982), a to v letech 1941-42. Chudoba, syn českého anglisty Františka Chudoby, vystudoval nejen lingvistiku, ale i historii a archivnictví. Ve 30. letech pobýval na četných zahraničních univerzitách a v archivech. Roku 1937 odešel do středního školství a jeho posledním brněnským působištěm před odchodem do Prahy bylo právě naše gymnázium. Zapojil se do odboje a spolupracoval s Vatikánem, což bylo předurčeno jeho katolicismem, je autorem prací z dějin 16. a 17. stol. - Počátky barokní myšlenky (1934), Španělé na Bílé hoře (1945). Jeho subjektivní katolicko-románské pojetí českých dějin jej izolovalo od ostatních proudů české historie.


Hugo Sáňka

Josef Kudela

Po roce 1945

V následujícím období nacházíme povýtce více dějepisářů než skutečných historiků. Školením byl historikem např. i František Švanda, ředitel našeho gymnázia v letech 1948-51. Za první světové války byl tři roky legionářem a v r. 1926 obdržel profesorskou definitivu. Za okupace byl zatčen a čtyři a půl roku vězněn. Po válce byl činný zejména literárně a osvětově. Jeho působení bylo poznamenáno duchem doby, dorazil totiž s antedatovaným jmenováním, ale rok byl jen prozatímním správcem, aby nakonec dostal skutečné jmenování, tentokrát s platností již od r. 1947. V r. 1951 však byl velmi rychle poslán na odpočinek.

Ve stejné době působila na ústavu jako vyučující historie např. i filozofka Božena Komárková (1903-1997). Absolventka Filozofické fakulty měla za sebou nacistické vězení a byla aktivistkou Křesťanského studentského hnutí. Její výuka byla určena protestantskou filozofickou orientací a znalostí antické filozofie. Po r. 1948 však musela B. Komárková opustit školství.

V poválečné generaci nelze přehlédnout Jiřího Radimského (1919-1965), absolventa z r. 1938, vnuka již zmiňovaného prof. Rypáčka. To spolu s atmosférou 30. let, ve kterých studoval, vedlo k jeho zájmu o historii. Po archivních a historických vysokoškolských studiích, která ukončil až po válce, nastoupil do Zemského archivu v Brně a zůstal mu věren až do smrti. V r. 1960 se stal jeho ředitelem a věnoval se nejen pořádání fondů (vypracoval na 250 katalogů a inventářů jednotlivých sbírek), ale i publikační činnosti. Je autorem Archivní příručky (1965), dodnes neocenitelné pomůcky, a jeho bádání o Moravě vyvrcholila prací Tereziánský katastr moravský (1962, spolu s M. Trantírkem). Dlouhá léta byl Radimský i spolupracovníkem Matice moravské a členem redakční rady jejího sborníku. Dokázal tak, že přes všechny dobové peripetie nebylo tak snadné přerušit pevně navázané vědomí souvislosti s předchozími generacemi.


Jiří Radimský

Poslední generace historiků

Proto můžeme radostně jmenovat tři příslušníky poslední (i když nikoliv nejmladší) generace historiků, spjatých s prvním českým gymnáziem. V první řadě je to Josef Kolejka (nar. 1925), absolvent z roku 1943. Kdysi vedoucí brněnské pobočky Historického ústavu ČSAV v Brně a poté pedagog brněnské univerzity, profesor novodobých dějin její Filozofické fakulty. Kromě období, kdy se zabýval intenzivně dějinami dělnického hnutí na Moravě a ve Slezsku, zajímá jej zejména problematika formování novodobých národů v Evropě a nověji i dějiny školství na Moravě. Dlouhodobě spolupracuje s Gymnáziem na tř. Kpt. Jaroše jako člen Klubu absolventů a předseda výboru pro oslavy.

Jaroslav Mezník (nar. 1930) je profesorem starších obecných dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, i když se více věnuje stejnému období v dějinách českých a zejména moravských. Je absolventem z r. 1948 a jeho slibně se rozvíjející kariéru ukončila normalizace na počátku 70. let, kdy strávil několik let ve vězení. Po propuštění opět pokračoval ve vědeckém bádání, zejména v oblasti historie středověkého města, a po r. 1989 se vrátil i k pedagogické činnosti. V letech 1994-95 působil jako děkan Filozofické fakulty. V roce 1998 obdržel řád T. G. Masaryka.

Ctibor Nečas (nar. 1933) je absolventem gymnázia z r. 1952. Pedagogicky působil dlouho na PedF a poté na FF dnešní Masarykovy univerzity. Věnoval se problematice novějších hospodářských dějin a později k tomuto svému oboru připojil ještě zkoumání problematiky historie Rómů na našem území, zejména v době II. světové války. Po dlouhé době, kdy mu byl znemožňován vědecký růst, je po r. 1989 profesorem novějších obecných dějin na Masarykově univerzitě v Brně.

Libor Vykoupil (nar. 1956) je absolventem gymnázia z roku 1975. Působí jako odborný asistent novějších dějin na FF MU. Ve vědecké práci se zaměřil především na československý zahraniční odboj v 1. a 2. světové válce. Spolupracuje s Gymnáziem na tř. Kpt. Jaroše při vydávání gymnaziálních publikací.


Josef Kolejka


Jaroslav Mezník


Libor Vykoupil

Současnost

Po tomto výčtu vynikajících profesorů a odborníků v oboru historie se musíme vrátit do současnosti. Výuka dějepisu na gymnáziu má stále velmi vysokou úroveň. Studenti vzpomínají na svérázného profesora Ludvíka Blahu (1969-1984), který svým mocným hlasem děsil především studenty prvních ročníků. Skutečným pokračovatelem historiků gymnázia je PhDr. Alena Hanáková (od r. 1978 - dosud), hlavní redaktorka již vydaných svazků edice Tradice gymnázia, přísná a náročná profesorka, díky níž je výuka dějepisu na gymnáziu na výborné úrovni, o čemž svědčí výsledky přijímacího řízení i absolutoria na vysoké škole.


Alena Hanáková