Čest­ná matu­ri­ta dva­a­de­va­de­sá­ti­le­té Ana­stá­zie Mina­ří­ko­vé

Na kon­ci loň­ské­ho roku jsem se od kama­rád­ky dozvě­děl, že v malé ves­ni­ci na jiho­vý­chod­ní Mora­vě žije dva­a­de­va­de­sá­ti­le­tá paní, kte­rá stu­do­va­la na našem gym­ná­ziu (teh­dy nes­lo jmé­no Dr. Jose­fa Kude­ly). Ško­lu bohu­žel nedo­kon­či­la, pro­to­že byla z poli­tic­kých důvo­dů vylou­če­na během úst­ní matu­rit­ní zkouš­ky.

Na foto­gra­fii je paní Ana­stá­zie Mina­ří­ko­vá, v ruce drží foto­gra­fii matu­rit­ní­ho tab­la tří­dy 4C z roku 1951.

Paní Ana­stá­zie Mina­ří­ko­vá se naro­di­la v Blat­nič­ce roku 1932, jako dru­há ze šes­ti dětí. Ve svých pat­nác­ti letech se vyda­la do Brna stu­do­vat Cír­kev­ní dív­čí gym­ná­zi­um na uli­ci Maty­á­še Ler­cha (dneš­ní Cyri­lo­me­to­děj­ské gym­ná­zi­um), kte­ré bylo v roce 1949 zru­še­no a stu­den­ti pře­ve­de­ni na naše gym­ná­zi­um. Paní Mina­ří­ko­vá pro­spí­va­la s vyzna­me­ná­ním, řád­ně ukon­či­la matu­rit­ní roč­ník a měla spl­ně­nou písem­nou část matu­ri­ty. Dokon­ce je v jejím pro­to­ko­lu záznam, že bylo schvá­le­no její při­puš­tě­ní k úst­ní matu­ri­tě. Tím škol­ní zázna­my kon­čí, nic dal­ší­ho do pro­to­ko­lu neby­lo dopsá­no. Pod­le zázna­mů neby­la úst­ní matu­ri­ta umož­ně­na čtvr­ti­ně dívek ze tří­dy 4C, ode­šly pro­to bez uza­vře­ní stu­dia. V zápi­sech z peda­go­gic­kých porad z roku 1951 o tom­to bohu­žel není žád­ná zmín­ka, což je konec­kon­ců pří­znač­né pro slo­ži­tou dobu pade­sá­tých let.

Pro paní Mina­ří­ko­vou byl ten­to akt nesmír­ně potup­ný. Nezís­ka­la matu­ri­tu, pro­to nemoh­la dál stu­do­vat. Byla nuce­na vrá­tit se domů do Blat­nič­ky a nastou­pit do prá­ce. Poz­dě­ji se vda­la a se svým man­že­lem vycho­va­la šest dětí. Po celý život se stý­ka­la s kama­rád­ka­mi z dob stu­dia, zmi­ňo­va­la také, že jed­na její spo­lu­žač­ka byla věz­ně­na. 

Za poří­ze­ní foto­ko­pií vysvěd­če­ní a dal­ších doku­men­tů děku­ji paní Roma­ně Boro­šo­vé, kte­rá je poří­di­la v Měst­ském archi­vu Brno.

S panem ředi­te­lem Neča­sem jsme se shod­li, že se poku­sí­me tuto křiv­du ale­spoň čás­teč­ně napra­vit tím, že paní Mina­ří­ko­vé vysta­ví­me čest­né matu­rit­ní vysvěd­če­ní. Po domluvě s jejím synem panem Anto­ní­nem Mina­ří­kem, sou­čas­ným sta­ros­tou obce Blat­nič­ka, jsem v sobo­tu 25. led­na při­jel do Blat­nič­ky. Paní Mina­ří­ko­vá netu­ši­la, co se bude dít, pro­to jí pře­dá­ní vysvěd­če­ní způ­so­bi­lo sil­né roz­ru­še­ní, kte­ré po chví­li pře­šlo do vel­ké vlny rados­ti. Ve svých 92 letech se těší plné dušev­ní svě­žes­ti, pro­to jsme strá­vi­li násle­du­jí­cí půl­ho­di­nu roz­ho­vo­rem o tom, jak její stu­di­um a hlav­ně jeho závěr pro­bí­hal. Jsem rád, že naše ško­la moh­la po toli­ka letech udě­lat své absol­vent­ce radost.

Vác­lav Pis­kač


Uveřejněno

v

od